Úvodní stránka

Johannesburg: žádný další summit

Rozhovor o smyslu a struktuře Světového summitu o udržitelném rozvoji, o síle světových velmocí, lobbingu a "tempu doby" s účastníkem johannesburského summitu Viktorem Třebickým, pracovníkem Ústavu pro ekopolitiku, o.p.s. a delegátem mezinárodní organizace ANPED.

1) Do Johannesburgu mělo podle původních předpokladů přijet 60000 delegátů. Skutečný počet byl pravděpodobně mnohem nižší - snad "jen" 20000. Viktore, můžeš velmi stručně popsat systém, jak se při takovém množství účastníků jedná? V čem spočívá hlavní těžiště?

Před summitem v Johannesburgu se uskutečnily čtyři přípravné schůze, v slangu OSN "Prepcomy", kde probíhala intenzivní vyjednávání tzv. Realizačního plánu, v angličtině Plan of Implementation – hlavního výstupu johannesburského summitu. Úkolem několika set vládních vyjednávačů v Johannesburgu - zhruba tří na jeden stát - bylo najít shodu v otevřených otázkách, které zůstaly nevyřešeny. Ty představovaly zhruba třetinu dokumentu a často patřily ke klíčovým – například konkrétní cíle a časové plány v oblasti energie a klimatické změny, přístupu k pitné vodě a sanitární technice, biodiverzitě, obchodu a globalizaci a rozvojové pomoci. Vyjednavači se snažili všechny otevřené otázky dojednat před příjezdem hlav států, tedy během prvních 10 dní summitu. Jednání vládních vyjednávačů v hlavním jednacím sále mohli být přítomni zástupci nevládních organizací, pouze však jako pozorovatelé. Jednání bylo zdánlivě transparentní, fakticky ale znamenalo "boj" mezi regionálními seskupeními států – EU, sdružení rozvojových zemí G77 a velmocemi jako je USA, Japonsko či Austrálie. K určitým sporným otázkám vznikaly i "ad hoc" skupiny. Šance států velikosti a významu České republiky tato jednání ovlivnit byla minimální.

2) Jakým způsobem se dospělo ke výslednému dokumentu?

Z podstaty věci vyplývá, že sporné otázky se často řeší cestou "nejmenšího společného jmenovatele" neboli cestou nejmenšího odporu. Častý je také "výměnný politický obchod", který ovšem probíhá v zákulisí a je dobře skryt veřejnosti a občanské společnosti. Znamená, že například EU ustoupí v otázce klimatické změny za předpokladu, že USA budou souhlasit s cílem v oblasti obchodu. Výsledkem jsou bohužel nejednou obecné a nekonkrétní deklarace. Často se dlouhé hodiny řeší jediné slůvko, které je klíčové z hlediska výsledného dokumentu – je rozdíl, zda se státy zaváží zastavit nebo omezit ztráty biodivezity, atp

3) Co je obsahem Realizačního plán - v angličtině Plan of Implementation - a co tento plán implementuje?

Realizační plán měl být podle původních představ souborem konkrétních opatření k uskutečnění udržitelného rozvoje. Návod jak v tomto století dosáhnout udržitelného rozvoje přinesla již minulá konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu v Agendě 21. Agenda 21 však za uplynulých 10 let zastarala - stačí říci, že v době jejího vzniku se jen minimálně diskutovalo o fenoménu globalizace, nevyužíval se internet - navíc řadu jejích progresivních cílů se nepodařilo uskutečnit –například změnu vzorců spotřeby. Bojím se, že výsledná podoba Realizačního plánu je pro zastánce konceptu udržitelného rozvoje hořkým zklamáním. Spíše než krok vpřed od Ria a Agendy 21 je krokem do strany či vzad. Zdá se mi, že hrstka bohatých a mocných států dala světu jasně najevo, že nic zásadního na svém neudržitelném směřování měnit nehodlají. Chudé státy zůstanou chudé nebo se jako v uplynulých deseti letech stanou ještě chudší a vidina udržitelnosti pro ně bude ještě vzdálenější.

4) Viktore, zatím jsme mluvili pouze o vyjednávaní hlavního dokumentu, kterého se účastnila pouze hrstka z celkového počtu delegátů. Jak a kde jednali ti další účastníci – lidé z nevládních organizací, podniků, vědeckých institucí, zástupci důležitých skupin jmenovaných v Agendě 21 –ženy, mládež, pracovníci místních úřadů a další?

V hlavní konferenční budově probíhalo paralelně s vyjednáváním plenární zasedání. V průběhu prvního týdne to byly zajímavé diskuse u kulatého stolu, kterých se zúčastnil vždy jeden zástupce každé hlavní skupiny jmenované v Agendě 21 a dále několik expertů z různých agentur OSN. Každý půlden bylo zvoleno jedno z klíčových témat udržitelného rozvoje, například energie, voda, biodiverzita, zdraví apod. Po ukončení první části se do diskuse mohli zapojit i přítomní delegáti států.   Nutno říci, že často docházelo k velmi zajímavým myšlenkovým střetům. Nicméně tyto diskuse měly v podstatě nulový vliv na průběh vládního vyjednávaní, které probíhalo o tři patra níže.

Součástí Summitu bylo mnohem více akcí – celkový počet se blížil pěti stům. Svoje fórum tu měly například nevládní organizace, zástupci podniků, místních samospráv, mládeže a dalších. Ubuntu village hostila množství národních expozic k problematice udržitelného rozvoje, pavilon Waterdome byl zasvěcen vodě a i zde probíhalo množství seminářů. Zájemce o udržitelný rozvoj se tedy mohl během 14 dní summitu doslova přesytit množstvím informací, to ale těžko můžeme považovat za raison d´etre podobné obří akce. Problémem všech paralelních fór bylo, že měly minimální vliv na vládní vyjednávání.

5) Z Tvých dosavadních odpovědí mi zatím vyplývá, že prakticky neexistuje možnost, jak do "velkého" jednání zasáhnout?

Jediným způsobem, jak může například zástupce nevládní organizace ovlivnit výsledný dokument, je lobbovat u známého člena delegace, tedy nejspíše u člena české vládní delegace. Mohu mít například k nějakému nedořešenému tématu k dispozici lepší formulaci, kterou může daný vyjednávač akceptovat a použít. Na lobbing se soustředila řada přítomných nevládních organizací, domnívám se ale, že vzhledem k výše zmíněnému charakteru jednání byl dopad jejich úsilí minimální.

6) Má tedy vůbec smysl organizovat summit o udržitelném rozvoji v tak mamutím rozsahu?

Abych řekl pravdu, nevím. Z mnoha důvodů se kloním k názoru "žádný další summit", na druhou stranu globální problémy si jistě vyžadují globální řešení. Zásadním problémem podle mého názoru je, že celosvětové instituce, které by měly být schopné globální řešení přinášet a především realizovat, s OSN v první řadě, zcela zřetelně pokulhávají za "tepem doby". Tempo v globalizovém světě udává stále jasněji někdo jiný a mezivládní konference, ať už se koná na nejvyšší úrovni a účastní se jí kdovíkolik hlav států, má k dispozici stále se zmenšující prostor. Řeknu to ještě jinak: Bill Gates zůstal doma.

7) Česká republika se řadí k těm bohatým a přesto ne nejbohatším státům světa. Z hlediska mezinárodní spolupráce a pomoci rozvojovým zemím, je něco, v čem můžeme rozvojovým zemím pomoci lépe než ekonomicky nejvyspělejší státy?

Za prvé, ve skutečnosti již řadu desítek let plyne větší suma prostředků z Jihu na Sever než naopak A za druhé, nevím jestli můžeme pomoci lépe, ale naše nedávná zkušenost s totalitou by měla být dobrým důvodem pro to, abychom s touto pomocí vůbec začali. Domnívám se, že jsme se, často díky cizí asistenci, již dostali z nejhoršího a teď je řada na nás. Zatím je výše české zahraniční pomoci spíše k pláči (pozn. v tomto roce 7 mil. USD, méně než 0,02 HDP).

Díky za rozhovor.
Bylo mi potěšením.

Rozhovor vedla a zaznamenala Barbora Šafářová, tisková mluvčí Ústavu pro ekopolitiku.