Úvodní stránka

Zamyšlení nad diskusí o Ekologické daňové reformě

Zamyšlení nad diskusí o Ekologické daňové reformě v souvislosti s Trvalou udržitelností

Vypracoval: ing. Ludvík Fritscher

1) Úvod

Na posledním setkání jsme diskutovali na téma Ekologická daňová reforma (EDR). Z diskuse vyplynulo, že většina zúčastněných lidí považuje za nejlepší a nejschůdnější cestu změn k Trvalé udržitelnosti (TU), přes ekonomické nástroje a peníze. Tento názor vyplývá z naší praktické zkušenosti, že lidé slyší především na různé druhy výhod, majetek a peníze. Je též známo, že zákonodárci jsou pod různými tlaky lobbyistických skupin a významným vlivem pro jejich rozhodování, jsou i jejich osobní zájmy. Takže není divu, že koncepčnost řešení a zdravý rozum často ustupují velkým a rychlým ekonomickým ziskům. Že naší Západní civilizaci vládne jednostranně ekonomika vyplývá i z častého preferování krátkodobých cílů před cíly dlouhodobými, kde je pomalejší návratnost investic a ekonomické zisky jsou zatíženy vyšší mírou rizika.
Ekologická výchova (úroveň podvědomí – pocity) a vzdělávání (úroveň vědomí – rozum) byly většinou zúčastněných lidí považovány za málo efektivní, pro pomalost účinků na společnost (běh na dlouhou trať).

Je snaha řešit současné společenské problémy čistě ekonomickými nástroji opravdu tou nejlepší cestou k nastartování změn vedoucích k TU? Máme skutečně jistotu, že jsme v oblasti výchovy a osvěty udělali vše co bylo možné, a že tudy cesta opravdu nevede? Nebylo by lepší a účinnější motivovat lidi nejen ekonomickými nástroji, ale i jinými nástroji, které by tyto nesporně důležité ekonomické nástroje vhodně doplňovaly?

Přestože zatím neznáme jiné účinné motivační nástroje, neznamená to, že neexistují. Myslím si, že s nově se rozvíjející Celostní systémovou vědou máme možnost tyto motivační nástroje společnými silami nalézt. Jen společně chtít a umět se rozumě domluvit.

2) Trvalá udržitelnost

Myšlenka Trvale udržitelného způsobu života vznikla na základě poznání, že současný způsob života je dlouhodobě neudržitelný ("Meze růstu" a "Překročení mezí" od manželů Meadowsových). Při hledání cesty k dosažení TU se ukázalo, že je třeba vedle řady různých opatření, změnit též myšlení většiny lidí. Bez změny myšlení většiny lidí není zavedení trvale udržitelného způsobu života prakticky možné. Pokud lidé nezmění své myšlení, budou stále znovu a znovu hledat jak technokratické opatření obcházet, čímž se účinnost těchto opatření bude výrazně snižovat. Lidé musejí poznat, že jiná cesta k přežití našich dětí prostě není a musejí sami chtít žít zodpovědně k budoucím generacím.
Ke změně myšlení je třeba vytvořit vhodné podmínky. Lidem se musí zodpovědný přístup k životu vyplácet a to nejen ekonomicky, i když ekonomický faktor je jistě pro mnoho lidí tím rozhodujícím motivem pro jejich chování. Změně myšlení musí nutně předcházet hlubší poznání funkčnosti složitých živých systémů včetně lidské psychiky a motivace jednání. Na základě těchto poznatků bude třeba změnit hodnotový systém a nastartovat autoregulační (zpětnovazební) společenské mechanismy, které budou podporovat to co je pro TU pozitivní a utlumovat co má zřetelně pro TU negativní dopad (chovat se určitým /destruktivním/ způsobem musí být výrazně nevýhodné). Zjednodušeně se dá říct, že je třeba systémově a efektivně využít metody cukru a biče.
Přestože teoreticky víme (ten kdo chce vědět), že změna chování lidí je nezbytně nutnou podmínkou k zavedení trvale udržitelného způsobu života, prakticky se tento záměr zatím nedaří vůbec realizovat (realizaci brání spousta bariér).

Je změna myšlení lidí vůbec reálná?, nebo je to jen zbožné přání několika málo jedinců (zoufalců), kteří se snaží změnit (spasit) svět?

Pokud se díváme na snahu změnit myšlení lidí klasicky, tj. na základě našich dosavadních zkušeností, jeví se nám tato snaha jako naivní a nereálná.

Je změna myšlení lidí opravdu nereálná utopie?, protože nám to nedovolí svobodná lidská vůle a naše EGO?

Než si odpovíme na tuto, podle mne zcela zásadní otázku, zkusme se napřed zamyslet nad historií vývoje člověka z hlediska formování jeho chování a celostním pohledem na živý svět v nás a mimo nás.

Historie vývoje člověka z hlediska formování jeho chování

Zkušenosti z celé známé historie vývoje člověka ukazují, že se lidé po celou dobu své existence zaměřovali především na sebe a své potřeby bez ohledu na prostředí v němž žili (košile bližší než kabát). Zdá se tedy, že jsou lidé nepoučitelní – stále nedoceňují nebezpečí, které vyplývá z bezmezného způsobu života (výrazné zhoršení životních podmínek a nutnost odchodu na jiné území, prokazatelný zánik dřívějších vyspělých civilizací). Přestože lidé svou činností v minulosti způsobili mnohokrát devastaci prostředí v němž žili, své chování dosud nezměnili. V dřívější době lidé způsobovali devastaci lokálního charakteru. Problémem dnešní technicky vyspělé civilizace je globální devastace prostředí na celé planetě v důsledku stále dokonalejších a účinnějších technologií, exponenciálního nárůstu počtu lidí na Zemi a neúměrného růstu spotřeby zboží všeho druhu spojeného se zbytečným plýtváním přírodních zdrojů. Devastace prostředí představuje vedlejší, nechtěný důsledek snah člověka o lepší život.

Člověk od svého vzniku potřeboval ke svému životu jistoty. Vedle pocitu bezpečí ve skupině, hledal oporu i v materiálním zabezpečení (nástroje, obydlí, oděv, …). Postupně si vypracoval úzký vztah k materiálním hodnotám (majetek, peníze, …) a povýšil je na hodnotu nejvyšší. V povědomí lidí se zakořenilo: "Kdo nic nemá, nic neznamená" (Erich Fromm), tedy úspěšnost a hodnota člověka je odvozována od majetku, který vlastní. Přeceňování materiálních hodnot v souvislosti se svobodnou lidskou vůlí a odtržením lidí od přírody, aniž by si lidé uvědomovali, že je na tom něco špatného, vedlo k tomu, že si lidé vypěstovali pocit zodpovědnosti k blízkým lidem (rodina, …) a věcem, které vlastní. Nikdy v minulosti nebylo třeba chovat se příliš zodpovědně k prostředí v němž lidé žili (štědrost přírody byly samozřejmostí), a tento postoj přetrvává u drtivé většiny lidí dodnes. S růstem životní úrovně (materiálního dostatku a blahobytu), především v Západních zemích, postupně docházelo k tomu, že si lidé vytvářeli své vlastní umělé prostředí a začali se vzdalovat původnímu přírodnímu prostředí. Většina lidí si tak neuvědomuje, nebo nedoceňuje, že i my lidé (pro mnohé z nás – páni tvorstva) jsme součástí živé přírody na Zemi, a že pokud budeme pokračovat v dosavadním bezmezném a nezodpovědném (dlouhodobě neudržitelném) způsobu života čekají nás v blízké budoucnosti nemilé překvapení (nedostatek přírodních zdrojů, zdravotní problémy stále větší části populace, … až kolaps naší civilizace). Přes tyto reálné hrozby se na palubě TITANIKU – ZEMĚ jásá a oslavuje lidský génius (narůstá počet lidí, především mezi mladými, kteří berou život jako velký flám).

Hromadění majetku v průběhu vývoje lidské společnosti vedlo k žádoucímu růstu životní úrovně. S velkým majetkem je však spojen i nadměrný a nezdravý egoismus. Přílišný egoismus je v pozadí (podhoubí) mnoha problémů v celých známých lidských dějinách. Vede ke vzniku velkých (propastných) nerovností ve společnosti. Nadměrně egoističtí lidé pro sebe získávají značné výhody a bohatství na úkor ostatních lidí ve společnosti. Lidé bohatí a mocní si vytvářejí taková pravidla – zákony, které jim vyhovují, aby si udrželi privilegia, moc a majetek. Bezmezný růst egoismu a individualismu vedl až ke vzniku dnešní konzumní společnosti, technicky vyspělé, ale duchovně nezralé. Lidé se zde stali otroky svých vlastních produktů. Honí se za penězi, majetkem, prožitky a slávou a přitom kvalita života a štěstí se tímto způsobem života nezvyšují, jak by si přáli. Pořád jsou nějaké problémy a stresy, které často život lidem natolik znepříjemňují, že se cítí sami uprostřed spousty (cizích) lidí. Nemalým problémem dnešních lidí – konzumentů, je často navíc prázdnota jejich života, která vede k úniku k alkoholu, drogám apod. Prázdnota života je pak i častou příčinou sebevražd lidí, kteří ztratili sílu žít. V konzumní společnosti lidi příliš nezajímá za jakou cenu bohatství dosahují, že je to mnohdy na úkor prostředí, v němž žijeme a na němž jsme všichni existenčně závislí. Pro konzumenty je důležité mít peníze a věci hned, aby si co nejdříve a nejvíce mohli užívat.
Velmi vážným důsledkem konzumního způsobu života je nezodpovědný přístup lidí k přírodnímu a společenskému prostředí. Tato nezodpovědnost je podle mne až trestuhodná a ve svých důsledcích představuje (zaručenou) cestu ke kolektivní sebevraždě naší civilizace.

Celostní pohled na živý svět v nás a mimo nás

Pokud chceme účinně a efektivně řešit společenské problémy, musíme lépe pochopit faktory a mechanismy, které ovlivňují chování lidí a vývoj společnosti jako celku – "musíme se dostat problémům pod kůži".
Dosavadní poznání nám přineslo spoustu významných poznatků ve vědě a technice. Na základě hlubokého poznání hmoty jsme sice dokázali vytvořit úžasná díla, stroje a různé technické pomůcky, které nám usnadňují a zpříjemňují život, ale v oblasti výzkumu života a nehmotného duchovního světa jsme však s poznáním příliš nepokročili. Klasickými prostředky a metodami, používanými na poznání hmotného světa, je tento živý svět neuchopitelný. K lepšímu poznání celého složitého živého světa v nás i mimo nás je třeba nového celostního nazírání na sledované jevy a děje.
Uzrála doba, kdy můžeme skládat dílčí poznatky z různých oborů do jednoho celku. Naskýtá se nám tak šance chápat události v širokých souvislostech. Jen musíme chtít. A to nejen lidé vnímaví a přemýšliví, ale i lidé zodpovědní za stav společnosti (držitelé moci a zákonodárci), kteří vytvářejí pravidla a zákony pro život celé společnosti.

A) Stručná charakteristika některých oborů a teorií celostního zaměření

Teorie systémů
poskytuje metodu, umožňující racionálně se zabývat obrovskými, složitými a chaotickými problémy, které přesahují hranice jednotlivých klasických disciplín. Teorie systémů nám dává možnost studovat závažné problémy, které ohrožují samotné přežití naší civilizace. Teorie systémů překládá tyto problémy do jazyka, pomocí něhož je běžný člověk může pochopit, aniž by trávil celý život studiem detailů všech zainteresovaných oborů. Systémové myšlení poskytuje univerzální rámec, ve kterém lze "mozaiku světa" dobře skládat.

Teorie chaosu
se zabývá studiem složitých a chaotických systémů. Chaos a řád (uspořádanost systémů) jsou přítomny ve všech systémech, záleží na míře chaosu a řádu – obě složky jsou komplementární (doplňkové, spojité nádoby). Hranice mezi nimi je v přírodním a sociálním kontinuu jenom těsná. Za určitých podmínek a okolností přechází chaos v uspořádané struktury a za jiných podmínek je tomu zase naopak. Jeden ze základních poznatků o chaosu a možnostech jeho využívání pro potřeby lidí říká, že nejvhodnější a nejefektivnější je ovlivnit určitý systém v situaci, kdy se nalézá ve stavu na pokraji chaosu a uspořádanosti, respektive ve stavu mírného chaosu. Pokud je systém ve velkém chaosu, hrozí nebezpečí, že naše snahy o změnu systému skončí zhroucením systému, dojde ke katastrofě. Je-li naopak systém ve stabilním (klidném) stavu, dají se změny vyvolat pomalu a jen s vynaložením velké energie.

Fraktální geometrie
je matematickou disciplínou umožňující vytvářet složité a nepravidelné struktury a obrazce. Fraktály jsou velmi cennou pomůckou pro vyjadřování nelinearity přírodních jevů na všech úrovních. Nelinearitu dějů si lze představit jako lavinový či dominový efekt. Fraktály se tvoří na základě soběpodobnosti. V praxi to znamená, že základem fraktálu je matematický vzorec s určitým stupněm volnosti. Tato volnost umožňuje variabilitu při vlastním vytváření fraktálního obrazce, struktury. Lze to přirovnat k vytváření hudebního díla, kdy skladatel vychází ze základní melodie a z ní pak různými variacemi vytváří krásnou hudbu. Podobně lze vidět i ve fraktálech základní melodie prakticky všech kauzálních i statistických (náhodných) jevů. Je to doslova hudba vesmíru, která vytváří reálné jevy, a s jejíž pomocí jsou mnohé tyto jevy vysvětlitelné a modelovatelné. Fraktály představují také z jistého pohledu velmi ekonomické struktury, cesty, po kterých chodí příroda, protože představují cesty nejmenšího odporu (jako světelný paprsek při průchodu různým prostředím). Viditelné fraktály nalezneme ve struktuře krystalů, sněhových vloček, větví, listí, živočišných tkání a těl. Fraktálem je i krevní řečiště, krevní buňky, buňky imunitního systému, ale i lidský mozek.

Holografie
je obor optiky zabývající se záznamem a rekonstrukcí světelných polí nesoucích informaci o trojrozměrných předmětech. Hologram (zpravidla ve formě fotografického záznamu interferenčního obrazce) osvětlený původním koherentním světlem působí jako ohybová mřížka a pozorovatel vidí v odraženém světle trojrozměrný obraz původního předmětu. Z našeho hlediska je však nejdůležitější to, že informace o celém holografovaném objektu je obsažena v každém bodě hologramu, takže může být celý obraz rekonstruován i z části hologramu.
Původní objev principu optické holografie byl později aplikován i v jiných oblastech poznání. David Bohm vypracoval holografický model vesmíru a teorii holografického pohybu (holomovementu), Karl H. Pribram vytvořil holografický model mozku a Stanislav Grof přišel s myšlenkou holotropního vědomí.

Počítače
vznikly jako produkt kybernetiky, na základě celostního systémového přístupu k řešení procesů ve složitých systémech. Význam počítačů není jen v jejich možnostech zpracovávat a zaznamenávat obrovské množství informací, ale i v tom, že nám pomáhají pochopit sama sebe.
Počítač má svou hmotnou stránku (hardware) a nehmotné programy a data (software). Díky pochopení významu počítačových programů, můžeme lépe chápat naše návyky (pozitivní – např. naše dovednosti, negativní – např. závislost lidí na drogách) a automatické procesy v našem těle (biochemické procesy, duševní procesy v podvědomí, apod.). Kopírování programů a dat na počítači nám přibližuje představu přenosu instinktů, reflexů a dalších programů a informací nutných pro zachování života u všech živých organismů z generace na generaci (kontinuita života). Naše praktická zkušenost z fungování počítačů vede k domněnce, že vedle genetického přenosu informací o stavbě hmotného těla, je zde ještě jiný přenos informací a programů (reflexů, instinktů, povahových rysů zděděných po rodičích, apod.), bez kterých by podle mě život nemohl vůbec existovat. Myšlenku nehmotného přenosu informací podporují i poznatky o překvapivě malém rozdílu v počtu genů u člověka (30 000 genů) a například malou ovocnou muškou (13 000 genů). Mezi genetickou výbavou člověka a šimpanze je jen malý rozdíl. Jak jinak, než nehmotným přenosem informací z generaci na generaci, si tedy můžeme vysvětlit ten obrovský rozdíl v intelektu člověka a ostatních živých tvorů na naší planetě?
Přesto, že o nehmotném přenosu informací u živých organismů zatím nic nevíme, jen o něm můžeme na základě analogie s počítači spekulovat, domnívám se, že bychom se měli touto mimořádně významnou problematikou, urychleně a zcela seriozně zabývat.

B) Výběr myšlenek celostního nazírání na svět

Relativnost všeho na co si vzpomeneme
S relativitou se setkáváme v našem životě na každém kroku. Veškeré naše posuzování a měření je vlastně porovnávání něčeho s něčím. U dobře měřitelných objektů si relativnost už ani neuvědomujeme. Tím, že naše měření (porovnávání) vyjádříme ve standardních jednotkách, považujeme tyto naměřené údaje za objektivní a absolutní. Vytvořením standardních jednotek jsme se jen šikovně vyhnuli nejistotě vyplývající z všeobjímající relativnosti.
Ne všechny pozorované jevy a děje však umíme porovnat s nějakým standardem. Jsou pro nás tedy neměřitelné, nedají se kvantifikovat. To ale ještě neznamená, že tyto jevy a děle neexistují. Jen neumíme určit jednoznačně a opakovatelně jejich míru a intenzitu (pocity, stav společnosti z různých pohledů, …).
Relativnost v nehmotném duchovním světě je zdrojem převážné většiny nedorozumění a problémů v mezilidských vztazích. Můžeme se o tom přesvědčit na každém kroku. Totéž neznamená pro různé lidi totéž. Lze to uvést na názorném příkladu, kdy dva lidé pozorují akvárium z jiné strany. Jestliže pro pozorovatele ze předu akvária plave ryba zprava do leva, pro pozorovatele z pravé strany plave ryba do předu. Pokud si oba nejsou schopni sdělit svůj úhel pohledu, stává se pro ně směr jak plave ryba, neřešitelným problémem. Důsledkem vyhrocení sporu je pak zablokování rozumné komunikace a nemožnost domluvit se i na zcela zásadních záležitostech, například že ryba ke svému životu potřebuje vodu. Tento názorný příklad představuje velké zjednodušení skutečnosti. V reálném životě je situace mnohem složitější. Především si nejsme schopni srozumitelně sdělit své vlastní pocity a životní zkušenosti. U abstraktních pojmů pak záleží s čím máme tyto pojmy spojeny, co pro nás celkově znamenají. Důsledkem těchto nedorozumění jsou pak mnohdy zbytečné spory a hádky. Lidé se často nejsou schopni dohodnout, vzniká patová situace a problémy se prakticky neřeší.

Poznání na základě analogie
Ve výše uvedené stati o fraktální geometrii, je uvedeno, že fraktály se tvoří na základě soběpodobnosti. Tato soběpodobnost prakticky představuje analogii na různých úrovních (různé měřítko, různé systémy). Například sluneční soustava je principielně podobná stavbě atomu. Kolem velké centrální hmoty (Slunce – jádro atomu) se pohybují relativně lehká hmotná tělesa (planety – elektrony). Nutno však mít na zřeteli, že tato podobnost je jen v principu, vlastní systémy pak vypadají velmi odlišně. Takové analogie se dají najít i mezi živou a neživou přírodou (potenciály gravitační, elektromagnetický a na druhé straně potenciály v živých systémech), mezi člověkem a živočišnou říší (lidští dravci a paraziti, …), nebo mezi živým organismem a společností (morálka je imunitní systém ve společnosti). Poznání na základě analogie rozšiřuje naše možnosti ve výzkumu složitých živých systémů včetně nehmotného duchovního života.

Kvalita a kvantita tvoří jeden celek
Z toxikologie je známo, že vše je lék a jed zároveň, záleží jen na množství (bez kuchyňské soli si nedovedeme představit většinu jídel, pokud bychom ale snědli naráz 1 kilo soli, tak by nás to zabilo; stejně tak nás může zabít nadměrné užívání léků, …). Nelze tedy jednoznačně říct, že "něco" (kvalita) je vyloženě dobré nebo špatné. Záleží vždy současně na množství (kvantita). Celostní pohled ukazuje, že vše má své meze. Pokud dojde k překročení těchto mezí dostáváme se do problémů (Meze růstu, Překročení mezí – Trvalá udržitelnost). Jestliže je pro nás něco nového přínosem, pak se v nadměrném užívání často stává problémem (např. pokud je aut málo, jsou dobrým a rychlým dopravním prostředkem; pokud je ale aut nepřiměřeně mnoho, dochází k výraznému zpomalování jízdy v kolonách, máme problémy se zaparkováním, jsou časté dopravní nehody, …).
Podobně lze říct, že nůž je výborná pomůcka, ale zároveň může být i nebezpečná zbraň. Záleží na lidské vůli, na co ten nůž chce použít.

Živé organismy (systémy) umějí vytvářet vnitřní potenciály
Je všeobecně známo, že procesy v živých organismech (systémech) probíhají cyklicky, tzn. že se opakují (bdělost – spánek, biochemické cykly, …). Kde se ale bere tato cykličnost procesů, co je příčinou?
Na základě celostního pohledu (sjednocení živé a neživé přírody), lze vyvodit, že příčinou pohybu živých organismů (systémů), včetně duševních procesů, jsou potenciály. Je zde patrná podobnost s pohybem hmotných předmětů v gravitačním potenciálu (poli), nebo elektrických, či magnetických částice v elektromagnetickém poli. Aby mohly živé systémy fungovat, tj. aby mohly probíhat cyklické procesy, musí nutně docházet k nabíjení potenciálů v těchto živých systémech. Na příkladu analogie s principem nabíjení a vybíjení elektrického akumulátoru, lze vysvětlit například proměnlivost pocitu hladu. Pocit hladu nás nutí vyhledat si nějakou potravu. Tím, že se najíme, dojde k vybití potenciálu – pocitu hladu. Po nějaké době, když náš zažívací systém potravu zpracuje a předá do krve k využití naším tělem, se zase začne projevovat pocit hladu. Intenzita pocitu hladu se postupně zvyšuje a my opět hledáme něco k jídlu a tak se to opakuje pořád dokola. Pokud bychom rozvinuli míru intenzity hladu v čase, dostali bychom křivku v podobě nepravidelné a zdeformované vlny. Takových cyklických pochodů (vln) máme ve svém duchovním poli nespočetné množství – např. bdělost a spánek, potřeba sexu, potřeba uspokojovat své zájmy apod. Každý z nás je poháněn našimi pocity (potřebami) neustále vpřed. Vedle biologických a přirozených potřeb je naše jednání ovlivňováno též potřebami přijatými (naučenými) v průběhu života. Tyto potřeby se dají vytvářet i uměle a záměrně – např. reklamou nebo tím, co vidíme ve filmech anebo u jiných lidí. Potřeby můžeme též nazvat hodnotami a u každého z nás existují různé priority těchto hodnot. Tyto priority hodnot pak udávají, čemu každý z nás dává přednost a jsou východiskem pro naše jednání.
Představa, že pocity, cit, intuice a rozum jsou vlastně potenciály v duchovním (energeticko informač-ním) poli, nám dává možnost sjednocení živé a neživé přírody.

Zpětnovazební smyčka – cykličnost procesů
Živý organismus (složitý systém), funguje jenom jako celek. Jeho chování je podmíněno strukturou a organizací celku, ne pouze vlastnostmi jednotlivých prvků. Fungování organizmu je řízeno cyklickým vzorcem informací, který je znám jako zpětnovazební smyčka. Prakticky to znamená, že pokud jedna část systému ovlivňuje systém jako celek a systém může zpětně ovlivňovat onu část, vzniká nová kvalita – zpětnovazební smyčka. Představme si, že jedeme na kole. Každé vychýlení z rovnováhy vnímá náš rovnovážný aparát a ten vyšle signál do mozku. Mozek informaci zpracuje a dá povel svalům k úpravě rovnováhy. Při jízdě provádíme neustále opravy stability systému kolo – jezdec. Čím jsme zručnější, tím jsou tyto opravy jemnější. Nakonec se zdá, že jedeme rovně. Tento druh smyčky směřuje k rovnováze a stabilitě, neguje změny, a proto se jí říká negativní zpětná vazba. Vedle této stabilizační zpětné vazby známe ještě zpětnou vazbu růstovou a říká se jí pozitivní zpětná vazba. Způsobuje exponenciální růst organismů, populace buněk i živočišných druhů, včetně lidské populace.
Bezmeznost lidského chování pramení z toho, že v našem běžném životě není často zřejmá příčinná souvislost mezi naším chováním a následky z toho vyplývajícími (varování či trest nepřicházejí vzápětí po špatném činu, chybí zpětnovazební regulační cyklus – korekce pro naše jednání). Část lidí (spíše větší) dospěla k přesvědčení, že si mohou dělat co se jim zlíbí, že je to jejich věc, jsou přece svobodní. Mnoha dnešním lidem chybí pokora k vyššímu řádu, jejich jednání není korigováno vnitřní obavou z trestu za špatné činy (hlavně aby mě nechytili).
Zpětnovazební působení existuje i mezi jednotlivými lidmi a celou společností. Stav společnosti záleží na chování většiny členů této společnosti. Ve svém součtu se tak vytváří společenské prostředí, které zpětnovazebně ovlivňuje chování každého člověka. Toto společenské prostředí určuje všeobecně uznávaný hodnotový systém, vychovalo nás a výrazně ovlivňuje i v dospělosti. Každý z nás si v průběhu života vytváří návyky a postoje a jsme hnáni vpřed nejen svými biologickými potřebami, ale ve stále větší míře nově (uměle) vytvořenými potřebami naší civilizované a konzumní společnosti. Společenské prostředí, tak jak ho všichni na základě svých životních zkušeností známe, je propletencem rozumu a nerozumu, pravdy a lží, dobra a zla, lásky a nenávisti, spolupráce a boje, atd. Proto je velmi těžké se v něm vyznat a zorientovat se v relativnosti prakticky všeho na co si vzpomeneme. Je zde mnoho nepochopení a zbytečného nedorozumění mezi lidmi.

Procesy v živých systémech směřují k minimalizaci vnitřní entropie (chaosu)
Pro zdraví složitých živých systémů (člověk, společnost, příroda) je nejdůležitější zachování vnitřní harmonie a funkčnosti těchto systémů. Živé systémy se vyznačují tím, že vlivem své vysoké míry organizovanosti a funkčnosti, dokáží ze svého okolí brát energii a do okolního prostředí rozptylovat entropii (chaos). Jestliže nějaký živý systém začne ztrácet schopnost zbavovat se vnitřního chaosu (chaos bude uvnitř systému narůstat), dostane se živý systém do problémů – onemocní. Pokud v tomto systému chaos časem přeroste přípustnou mez, sytém ztratí svou funkčnost a umírá. Obdobně nárůst chaosu ve společnosti vede ke kolapsu celé společnosti. Tento kolaps v minulosti postihl řadu vyspělých civilizací, a způsobil tak jejich nenávratný zánik.

3. Závěr

Vraťme se k původní otázce:

Je změna myšlení lidí opravdu nereálná utopie?, protože nám to nedovolí svobodná lidská vůle a naše EGO?

Odpověď na tuto závažnou otázku si musí dát každý sám.

Já sám osobně, na základě mých dosavadních celostních znalostí, situaci nevidím až tak beznadějně. Pokud opravdu chceme něco měnit k lepšímu, musíme vycházet nejen z intuice a našeho pocitu správnosti takového počínání (oblast podvědomí), ale i ze znalostí mechanismů jimiž se řídí vývoj složitých živých systémů a tedy i lidské společnosti (oblast vědomí). Je třeba dostat se problémům "pod kůži", poznat neviditelné podhoubí z něhož vše co vidíme a vnímáme, vyrůstá. Dále je třeba umět si naslouchat a umět se domluvit na základních existenčních záležitostech. K domluvě a společnému jednání je nutnou podmínkou vůle jednotlivých zúčastněných lidí, chtít svobodně, sám od sebe respektovat myšlení a jednání, které je v souladu s řádem života. Chtít dělat změny formálně, polovičatě a násilně nevede k dlouhodobému úspěchu.
Je třeba společnými silami nastartovat mechanismy vedoucí ke společenským změnám (samoregulační proces). Lidé musí pociťovat, že se jim život v souladu s řádem života vyplácí, že z toho mají osobní výhody (lepší vztahy mezi lidmi, lepší zdravotní stav, konkurenční výhody, společenské uznání, …). Lidé tento nový, zdravý životní styl musejí sami chtít !!!
Dnešní doba z nás udělala otroky času a svých, stále náročnějších očekávání. Abychom byli schopni efektivně a týmově spolupracovat, musíme mnozí přehodnotit své priority tak, abychom si dovedli udělat čas na řešení nejpodstatnějších společenských problémů. Není to jednoduché nejen z hlediska změny návyků a postojů, ale často i z hlediska existenčních problémů, protože musíme vynakládat příliš mnoho svého času a úsilí na ekonomické zabezpečení svých rodin.

NÁVRH PRINCIPŮ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE– celostní pohled

1. Princip celostního nazírání na svět (Ekogramotnost, celostní cítění a myšlení, …)

• Snažit se řešit složité problémy v širokých souvislostech na základě znalostí o chování složitých živých systémů.
• Řád života a funkčnost složitých živých systémů (lidské zdraví, společnost, živá příroda) by se pro nás měly stát prioritou číslo 1 (pokora k vyššímu řádu). (- je třeba povýšit na prioritu číslo 1)
• Celostní nazírání na svět je základní předpoklad pro dobrou domluvu a efektivní spolupráci lidí z různých oborů.
• Být si vědomi, že ve složitých živých systémech není možné dlouhodobě překračovat přípustné a kapacitní meze, a že je životně důležité nezvyšovat v těchto systémech míru chaosu (entropii).
• Uvědomovat si, že prostředí (přírodní i společenské) v němž žijeme a na němž jsme existenčně závislí, svým chováním spoluvytváříme a toto prostředí na nás působí zpětnovazebně. Budoucnost lidské společnosti je tedy závislá na našem dnešním chování.

2. Princip jednoty v základních existenčních záležitostech (zásadách) (chtít se dohodnout na základě svobodné vůle)

• Pro řešení základních existenčních problémů je zapotřebí, aby byli lidé intuitivně (podvědomě) a rozumově (vědomě) přesvědčeni o nutnosti společenských změn. Pro vlastní angažovanost je pak nutná svobodné vůle lidí (vědomí), chtít tyto problémy řešit. Následně by si lidé měli vypracovat návyk (podvědomé programy) na jednání v souladu s řádem života.
• Uvědomovat si, že při vší naší různosti a jedinečnosti každého z nás je zde jednota, která nás spojuje (svazuje) dohromady s lidskou společností a celou živou přírodou.
• Být si vědomi, že potřebných společenských změn vedoucích k dosažení udržitelného rozvoje, je možno dosáhnout jen na základě široké (míry) spolupráce.
• Při jednáních o základních existenčních záležitostech nelpět na svých subjektivních názorech. Je třeba umět naslouchat druhým a umět se přizpůsobit potřebám celku.
• Chápat svobodu jako poznanou nutnost podřídit se řádu života (dobrovolná skromnost). Nepovyšovat své osobní zájmy nad celospolečenské existenční potřeby.