Úvodní stránka

Celostní přístup k poznání - Systémové myšlení

Vypracoval : ing. Ludvík Fritscher
(člen Společnosti pro trvale udržitelný život, Českého svazu ochránců přírody a Společnosti pro sociální bádání)

Výběr z publikace: Antologie z textů k systémovému myšlení, Eva Bärtlová, Univerzita J E Purkyně Ústí nad Labem, 1995
1. kapitola : Slabikář systémového myšlení - Monika a Milan Cahovi
2. kapitola : Bod obratu, základy nového obrazu světa - Fritjof Capra

Není tajemstvím, že svět, ve kterém žijeme je složitý a že jeho komplikovanost neustále roste. Problémy jako je znečištění životního prostředí, ekonomické těžkosti, nedostatek energie, násilí, se dotýkají každého z nás a dosud neznáme recept, jak se s nimi vyrovnat. Změny kolem nás jsou tak rychlé a probíhají v takovém měřítku, že nám hrozí nejen "šok z budoucnosti", ale i zánik civilizace.

V posledních třech stoletích věda věřila, že nejlepším způsobem jak poznat vše čemu nerozumíme, je rozebrat to na části a ty pak prozkoumat. Tento přístup přinášel léta úrodu - obzvláště ve fyzice, chemii a technice. Tento zjednodušený mechanistický pohled na svět převládl především v Západních zemích natolik, že ve svých představách většina lidí spojuje fungování společnosti, lidského zdraví a zdraví planety s chováním strojů, kde stačí naleznout poškozenou součástku, vyříznout ji a nahradit novou. Toto zjednodušené myšlení převládá i u mocných tohoto světa. V souvislosti se zvýšeným egoismem pak vede k chybným závěrům a rozhodnutím, z čehož pak plynou všechny negativní důsledky pro lidskou společnost i celou naši Zemi z hlediska dlouhodobého pohledu. Řada dnešních krizí je ve skutečnosti krizí jedinou: krizí mechanistického uvažování a způsobu chování.

Na začátku dvacátých let našeho století začala skupina vědců zkoumání nejen prvků, ale zejména způsobů, jak jsou různé typy systémů organizovány a jak se chovají. Udělala překvapivý závěr : Ať vypadají jednotlivé části systému jakkoliv rozdílně, jejich organizace podléhá stejným zákonitostem. Poprvé tu byl způsob, jak spojit roztříštěné obory vědění. Nový obor "obecná teorie systémů", ovlivnil život většiny z nás. Umožnil např. rozvoj výpočetní techniky, praktické uplatnění systémového přístupu najdeme v ekonomických a řídících oborech. Dva nejdůležitější způsoby uplatnění však byly objeveny teprve relativně nedávno :

• 1. teorie systémů poskytuje metodu, umožňující racionálně se zabývat obrovskými, složitými a chaotickými problémy, které přesahují hranice jednotlivých klasických disciplín a současně dnes ohrožují samotné přežití naší civilizace.
• 2. překládají tyto problémy do jazyka, dík kterému je běžný člověk může pochopit, aniž by trávil celý život studiem detailů všech zainteresovaných oborů. Systémové myšlení poskytuje univerzální rámec, ve kterém lze "mozaiku světa" dobře skládat.

Nový pohled na skutečnost se opírá o poznání, že všechny fenomény - fyzikální, chemické, biologické, psychické, společenské a kulturní - jsou zásadně spojeny a na sobě navzájem závislé. Systémový pohled pozoruje svět se zřetelem k souvislostem a integraci. Systémy jsou integrované celky, jejichž vlastnosti se nedají redukovat na vlastnosti menších jednotek. Systémové učení se soustřeďuje na základní organizační principy místo na základní stavební kameny a základní substance. Systémové myšlení znamená myšlení v procesech

Pod pojmem složitý systém si můžeme představit jak živé organismy, společenství živých tvorů, lidskou společnost a její produkty (např. kapitálový trh), tak i složky neživé přírody (např. počasí). Tyto systémy fungují na základě dynamického principu sebeorganizace.

Živý systém je sebe sama organizující systém, což znamená, že mu jeho uspořádání, pokud jde o strukturu a funkce, není vnucováno prostředím, nýbrž je vytvářeno samotným systémem. Pro živé organismy jsou nejdůležitější dynamické fenomény sebeorganizace a sebeobnovování - schopnost živých systémů stále obnovovat své komponenty, uvádět je znovu do pohybu a přitom zachovávat integritu jejich celkové struktury a sebetranscendence, tedy schopnost pomocí procesů učení, vývoje a evoluce tvořivě překračovat vlastní fyzické a psychické hranice. Živé organizmy disponují vysokou mírou vnitřní flexibility a tvořivosti a právě tato flexibilita poskytuje organizmům možnost přizpůsobit se novým okolnostem. Aby mohly udržovat svou sebeorganizaci, musí živé organizmy setrvávat ve zvláštním stavu (homeostáze), který lze obtížné popsat konvenčními výrazy. Živé organismy , jakožto otevřené systémy, musí stále udržovat výměnu energie a hmoty se svým prostředím, aby zůstaly naživu. Tento proces se nazývá metabolismus. Dovoluje systému setrvávat ve stavu nerovnováhy, v němž je neustále "v práci". Současně mají tyto sebeorganizující systémy vysokou míru stability. Tato stabilita sebeorganizujících organizmů je vysoce dynamická a nesmí být zaměňována s rovnováhou. Spočívá v zachování celkové struktury, ač dochází k neustálým změnám a k stálému nahrazování součástí.

Složitý systém - živý organismus funguje jenom jako celek. Jeho chování je podmíněno organizací - strukturou - celku, ne pouze vlastnostmi jednotlivých prvků. Fungování organizmu je řízeno cyklickým vzorcem informací, který je znám jako zpětnovazební smyčka. Prakticky to znamená, že pokud jedna část systému ovlivňuje systém jako celek a systém může zpětně ovlivňovat onu část, vzniká nová kvalita - zpětnovazební smyčka. Představme si, že jedeme na kole. Každé vychýlení z rovnováhy vnímá náš rovnovážný aparát a ten vyšle signál do mozku. Mozek informaci zpracuje a dá povel svalům k úpravě rovnováhy. Při jízdě provádíme neustále opravy stability systému kolo - jezdec. Čím jsme zručnější, tím jsou tyto opravy jemnější. Nakonec se zdá, že jedeme rovně. Tento druh smyčky směřuje k rovnováze a stabilitě, neguje změny, a proto se jí říká negativní zpětná vazba. Vedle této stabilizační zpětné vazby známe ještě zpětnou vazbu růstovou a říká se jí pozitivní zpětná vazba. Způsobuje exponenciální růst organismů, populace buněk i živočišných druhů, včetně lidské populace. Složité systémy se skládají z mnoha zpětnovazebních smyček vzájemně propojených. Graficky se popis systémů vyjadřuje pomocí diagramů příčinných vazeb. Můžeme si to ukázat na jednoduchém příkladu populace králíků.

Grafické zobrazení nám ukazuje dvě vzájemně svázané zpětnovazební smyčky. V levé smyčce - čím větší bude populace králíků, tím větší bude porodnost (pozitivní vazba) a čím větší bude porodnost tím větší bude populace (pozitivní vazba). Dostaneme tak pozitivní zpětnovazebnou smyčku (2 krát plus dává výsledně také plus), která způsobuje geometrický růst populace králíků. V pravé smyčce - čím větší bude populace králíků tím větší bude úmrtnost (pozitivní vazba) a čím větší bude úmrtnost (ať už přirozenou smrtí, nebo jako kořist predátorů) tím menší bude populace králíků (negativní vazba). Dostaneme tak negativní zpětnovazebnou smyčku (plus a mínus dává mínus), která působí na populaci králíků stabilizačně. Pokud převládne pozitivní smyčka, když odstraníme predátory, systém se bude chovat jako v australském případě, populace králíků se bude zvětšovat a dojde k přemnožení. Pokud naopak převládne negativní zpětná vazba, znázorňující úbytek králíků dík přirozené úmrtnosti, lovem predátorů nebo chemizací a mechanizací v zemědělství, populace se bude zmenšovat až nakonec bude hrozit i vymizení králíků. Ve "zdravém" ekosystému ovšem nastane rovnováha mezi oběma ději.

Můžeme najít řadu dalších příkladů, kdy zhroucení negativních (stabilizujících) zpětných vazeb vede k nekontrolovatelnému růstu problémů, a někdy až ke katastrofám.

• Organismus, který ztratí (například pro nemoc) schopnost regulace tělesné teploty, umírá.
• Rakovina je vlastně nekontrolované množení přeprogramovaných buněk v těle člověka.
• Přemnožení bakterií nebo virů v těle člověka způsobuje onemocnění.
• Přemnožení škůdců na porostech a plodinách způsobuje velké hospodářské škody.
• Přemnožení lidí na Zemi znamená nebezpečí pro celou planetu - drancování přírodních zdrojů surovin a potravy. Následně hrozí i nebezpečí válečných konfliktů z důvodu boje o životně důležité zdroje.
• Růst moci je příkladem pozitivní zpětné vazby ve společenské sféře. Tento mechanismus fungoval v běhu celých známých dějin lidstva. Získá-li někdo moc, ať za pomoci násilí, bohatství, náboženství, politiky nebo náhody, vždy získá i možnost ublížit nebo pomoci druhým lidem. Druzí lidé se přirozeně snaží držiteli moci zavděčit, aby unikli potrestání a naopak získali co nejvíce z poskytovaných výhod. Ten, kdo má moc, má nejen zdroj své původní moci, ale i skupinu lidí, kteří udělají, co mu na očích vidí. To je dalším zdrojem moci a spirála se točí dál a dál. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že všichni diktátoři - jako je Hitler, Stalin, Mao a další - prošli stejným procesem. To, čemu říkáme moderní demokracie, je jen souhrn opatření, která se snaží omezit vliv této zpětnovazební smyčky.
• Pokud společenské napětí přeroste určitou mez, padají režimy.
• Země A se domnívá, že za závody ve zbrojení může země B a naopak. Stejně tak se ale lze dívat na problém tím způsobem, že země A způsobuje svoji nutnost zbrojit tím, že stimuluje zbrojení v zemi B. Jsou to pravidla, struktura systému, které činí zbrojení neodvratitelné a všechny země staví v této hře do role bezmocných loutek (dokud se nerozhodnou pravidla změnit). Tomuto typu problémů se často říká"kategorie problémů bez technického řešení" .

Myšlenka zpětné vazby je velice užitečná, protože umožňuje spojit určité chování s odpovídajícími příčinami tohoto chování ležícími ve struktuře systému. To pak umožňuje najít některé obecně platné kroky, jakými lze chování systému ovlivnit. Asi nejpřekvapivější může být poznání, že systém sám o sobě je příčinou svého chování, tj. chování systému plyne z jeho struktury.